Nejhorší nacistické “vědecké” experimenty

Posted by

Německá NSDAP ze které vzešel Adolf Hitler je zřejmě nejzločinější politickou stranou historie. Přes Hitlerova velkohubá prohlášení o tisícileté říši se dokázala udržet u moci pouhých 12 let od roku 1933 až do porážky nacistického Německa spojeneckými vojsky v roce 1945. Přes toto relativně krátké období se nacistická strana stala nechvalně známou pro účast jejích členů v některých z nejodpornějších a nejkrutějších zločinů co svět poznal.

Rasismus byl klíčovou součástí režimu nacistické strany, stranické učení vycházelo z teorie, že nordická rasa je předurčena k tomu, aby vládla ostatním méněcenným rasám. Nenávist nejvíce směřovala k židovskému národu, který byl za nacistické vlády nejvíce pronásledován.

Až po ukončení druhé světové války začal být rozkrýván plný rozsah nacistických zločinů proti lidskosti. Během Norimberského procesu bylo usvědčeno mnoho funkcionářů a vůdců nacistické strany odpovědných za nařízení těch nejkrutějších zločinů. Byli to však nejen nacističtí vůdci, kteří měli na svědomí tyto zločiny. Vedoucí nacisté byli odpovědní i za řadu experimentů na lidech a několik nacistických lékařů bylo za tyto pokusy odsouzeno.

Tento článek se zaměří na ty nejhorší a nejkrutější z těchto nacistických experimentů.

 

Jaké podchlazení lidské tělo vydrží?

Experimenty s podchlazením byly prováděny kvůli potřebě německého vrchního velení připravit se na nízké teploty panující na východní frontě. Tyto experimenty měly simulovat podmínky, které němečtí vojáci podstupovali při bojích s Rudou armádou při kterých díky mrazu a podchlazdní zemřely tisíce německých vojáků.

Jednou z metod bylo spustit zdravé ruské zajatce nebo židovské vězně do sudu se studenou vodou. Nacističtí lékaři zjistili, že většina obětí ztratí vědomí a umírá poté, co jejich tělesná teplota klesne pod 25 ° C.

Tím však tyto hrůzy nekončily. Lékaři dále zkoušeli řadu nelidských metod k resuscitaci obětí, které v nádrži s ledovou vodou nezemřely. Jednalo se horké koupele, nutily ženy k souloži oběťmi v bezvědomí, a zkoušeli použití žhnoucích lamp k zahřátí a probuzení svých obětí. Tím nejhorším však bylo “vnitřní zahřívání”. Ohřáli voda na teplotu blízkou bodu varu, a pak ji zaváděli do močového měchýře, střev a žaludku stále živých lidí. Žádná z obětí tuto “léčbu” pochopitelně nepřežila.

 

Roubování kostí

Pokusy s roubováním kostí byly snahou nacistických lékařů zjistit, jestli lze urychlit regenerace zraněného těla. Způsoby jakými se tyto pokusy prováděly, měly často za následek smrt. A to jak dárce tak přijemce těchto transplantací.

Části kostí zdravých pacientů byly vyjmuty z ramen, paží nebo boků a následně transplantovány do zmrzačené oběti. Někdy byly oběti odděleny celé končetiny ještě předtím, než byla usmrcena injekcí Evipanu.

Svaly a nervy byly také předmětem zájmu lékařů, což mělo za následek hluboké štěpy na těle obětí. “Dali mi přes oči deku a nevěděla jsem co dělají s mou nohou, ale cítila jsem velkou bolest a měla jsem dojem, že mi něco z nohy odřízli.” napsala jedna přeživších, Vladislava Karolewska. “O dva týdny později nás všechny vzali znovu na operační sál a položili nás na operační stůl. Odstranili mi obvaz a to bylo poprvé, co jsem viděla svou nohu. Řez šel tak hluboko, že jsem viděla své kosti.”

 

Experimenty s popálením

Téměř na konci druhé světové války se nacisté začali zajímat o účinky zápalných zbraní, které by byly schopny velmi vysoké schopnosti ničení. Zápalné bomby obsahovaly fosfor, látku, která při zasažení lidského těla způsobovala strašlivé popáleniny a vážná zranění.

Bílý fosfor dokázal zabít vdechnutím ve formě kouře nebo hořením na těle bez možnosti uhašení oběti. Exploze zápalné bomby obsahující fosfor zpsůsobovala těžké popáleniny i větší počet následných úmrtí než při běžných popáleninách, protože průnik tohoto prvku do těla způsoboval multiorgánová selhání.

Při vývoji zápalných zbraní se nacisté rozhodli otestovat účinky v koncentračním táboře Buchenwald. Oběti byly popalovány fosforem a byly jim tak způsobovány hluboké rány a dlouhotrvající utrpení.

 

Infikování malárií

Během druhé světové války měly přes 1000 obětí na svědomí nacistické experimenty s malárií. Zdraví lidé byli záměrně infikováni kmenem malárie, a to buď prostřednictvím malárií infikovaných komárů nebo pomocí malárií infikované krve vstřikované přímo do žil obětí.

“Najednou jsem měl pocit, jako by mi srdce mělo vyskočit ven” píše jedna s ovětí, otec Leo Miechalowski, který byl podroben nacistických experimentům s malárií. “Zešílel jsem. Úplně jsem ztratil jazyk – mou schopnost mluvit.” Mezi příznaky malárie patří dlouhé horečky a bolesti hlavy, které mohou vést ke kómatu a smrti.

Poté, co se projevily příznaky malárie, lékaři i nadále aplikovali malárii do těl obětí, aby zajistily že infekce zůstane v jejich krvi. Tyto experimenty měy za následek smrt téměř polovina z celkového počtu obětí.

 

Odsolování mořské vody

Předmětem zájmu nacistů bylo i nalezení způsobu jak zajistit, aby byla mořská voda pitná. Vzhledem k válce vedené na moři by možnost využívat mořskou vodu k pití umožňovala ponorkám a válečným lodím větší akční rádius a delší dobu strávenou na otevřeném moři.

Pro experiment s odsolováním mořské vody bylo určeno 44 lidí, převážně cikánů, kteří byli rozděleni do čtyř testovacích skupin, a kterým byl podáván pouze jeden typ vody. Těmto skupinám byla podávána mořská voda, mořská voda zpracovaná metodou “Burka”, mořská voda bez soli a poslední skupina byla ponechána zcela bez vody.

Šílený experiment byl ještě horší tím, že každá oběť měla zavedeny sondy do jater nebo míchy pro účely shromažďování dat a nedostávali žádné jídlo během prováděných experimentů. Většina obětí kterým byla nuceně podávána mořská voda zemřela po strašných křečích, průjmu a za doprovodu halucinací a šílenství.

12

Napsat komentář